Aneb jak jsem se omylem stala podnikatelkou v cestovním ruchu
Založila jsem cestovní kancelář. Je to pár dní a já se stále ohlížím, jestli za mnou nestojí někdo, kdo to celé vezme zpátky.
Než si někdo začne balit plavky a rodiče si budou dělat starosti, hned vysvětlím, jak to je. Nebudeme jezdit do zahraničí. Nebudeme vozit davy lidí k moři. Naše táborové děti a léto nikam do ústraní nejdou. Právě naopak. Cestovku jsem totiž založila právě kvůli nim.
Tři lidi a jedna Amaritta
Celé to začalo novelou zákona č. 159/1999 Sb., o podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Hodně zjednodušeně řečeno, kdo chce dětem uspořádat pobytový tábor, musí být buď nezisková organizace, nebo je k jeho pořádání třeba koncese cestovní kanceláře. Jiná cesta tam není.
Neziskovka se ovšem neobejde bez tří lidí. Já se přiznám, že jsem kolem sebe dva další nenašla. Nemyslím tím, že bych neznala slušné lidi, těch znám spoustu. Ale desetiletou práci jsem jim svěřit nedokázala. Pustit otěže a nechat je rozhodovat se mnou o všem, třeba i o tom, co by mohlo ublížit Amarittě, a tím i dětem, pro které tábor znamená tolik? To nešlo.
Zbyla cestovka. A s ní boj, který trval přesně tři roky, jeden měsíc a sedm dní.
Úřednická džungle
Na začátku jsem nevěděla vůbec nic. Jak se vede účetnictví cestovní kanceláře? Co je zvláštní režim DPH? Proč musím vykazovat rozpočty, statistiky, podnikatelské plány, a kdo je čte? Radila se se mnou celá armáda odborníků a poradců a každý z nich mi sdělil něco, co jsem neuměla pochopit, a hned potom něco, co jsem pochopit musela.
Tisíce věcí se na mě valily jako lavina. V jednu chvíli bylo jasné, že se musím rozhodnout. Odložím všechny další projekty a skočím do toho po hlavě, nebo to vzdám? Naši táboroví rodiče už ví, že slovo „vzdát se“ ve mně žádný ohlas nevzbuzuje. Sebrala jsem tedy síly a skočila.
,,Jen,, 900 000,- Kč a zdvořilý úsměv
Když jsem se prokousala nejhorším účetnictvím, zavolala jsem do pojišťovny. Slepě a s důvěrou, že jen požádám o pojištění proti úpadku, které musí mít každá cestovka. Myslela jsem, že je to záležitost na jedno odpoledne.
Pán v pojišťovně se mi vysmál. Prý mě nikdo nepojistí, protože po covidu nechce žádná pojišťovna cestovkám pojištění dát. Namítla jsem, že pořádám letní tábor v České republice a že děti vozím maximálně k rybníku. Nepomohlo to. Pojišťovny viděly za dvěma slovy „cestovní kancelář“ jediné slovo: riziko.
Začala jsem tedy obvolávat celou republiku. Všechny pojišťovny, všechny pobočky. Kolegyně mi domlouvala schůzky a já jezdila z města do města a z kanceláře do kanceláře.
Po půl roce cestování jsem dosáhla prvního malého úspěchu. Pojištění dostanu, když složím kauci 900 000 Kč.
Ano, slyšíte dobře.
Nad tím jsem nepřemýšlela dlouho. Ty peníze potřebuje tábor a děti víc než pán z pojišťovny, který na žádném táboře nikdy nebyl, nebo už zapomněl, jaké to je. Neviděl rozdíl mezi letním táborem v ČR, který musí být cestovkou kvůli novému zákonu, a cestovní kanceláří, která vozí lidi bůhvíkam a podléhá všem rizikům cizích zemí. Nabídku jsem odmítla.
Do Ameriky, prosím
Jedné noci jsem seděla na zahradě a přemýšlela, jak je svět vlastně obrovský a jak malá je ta naše země. Všechny pojišťovny v ní jsem už obvolala. A tehdy mě napadlo, že pojišťovny přece existují i jinde.
Druhý den jsem přišla do kanceláře s novým odhodláním.
„Sedni si, jdeme obvolávat pojišťovny na Slovensku,“ řekla jsem kolegyni. „To už jsem zkoušela,“ odpověděla suše. „Tak půjdeme dál.“ „A kam?“ zeptala se s hrůzou v očích. Na cizí jazyky, jak sama říká, ,,ve škole asi chyběla,,. „Do Ameriky,“ řekla jsem tak samozřejmě, jako bych jí nabízela kafe.
A tak jsme šly. Já, překladač a obrovské množství odhodlání. Za čtrnáct dní jsem měla pojištění v kapse. Nebylo levné, ale s kaucí, kterou chtěla česká pojišťovna, se to nedalo srovnat. Mezinárodní pojišťovna by dětský tábor v ČR pojistila. Česká ne. Bylo mi z toho smutno.
Trochu štětí na konec (nebo na začátek?)
Dva dny předtím, než jsem měla s mezinárodní pojišťovnou podepsat smlouvu, přišel email. Ozvala se paní ze Slavia pojišťovny. Jen tak mimochodem napsala, že rozumí naší situaci a že nám pojištění vyjednala. Sedělo na nás jako ušité, cena byla rozumná a hlavně: žádná šílená kauce.
Email jsem si přečetla na začátku července, na táboře, u stolu v jídelně. Děti zrovna vařily, probíhal náš kuchařský tábor MasterChef. Přečetla jsem to jednou, pak podruhé a pak jsem vyskočila.
S naší dlouholetou vedoucí Kiki jsme se začaly objímat a brečet. Děti nechápaly proč, ale nadšení jim to nijak nezkazilo, a nakonec plakali všichni. Spravedlnost totiž vzala za své. Naše děti i my dospělí budeme mít své tábory. A po 3 letech stísněného pocitu „a co když to nepůjde“ přišlo zasloužené vítězství.
A co ten autobus?
Koncese cestovní kanceláře nám otevírá nové možnosti. Uvedu příklad, aby bylo jasno: bez koncese cestovní kanceláře nesmím na táboře např. zajišťovat dopravu. V praxi to znamená, že jsem v létě nemohla vzít děti autobusem na výlet. Zní to zvláštně, ale je to tak. Teď už mohu, a to je teprve začátek.
Novou sezónu teď plánuji s ještě větší radostí. Úřednickou část mám z velké části za sebou a můžu se vrhnout na to nejlepší: tvořit tábor pro děti.
Jsem ráda, že se všechno podařilo. Z celého srdce děkuji všem, kdo mi na té cestě pomáhali a kdo se mnou půjdou i dál.
A uznejte, že CK AMARITTA zní zatraceně dobře. 🙂

Kam dál?
- Cestovní kancelář Amaritta
Aneb jak jsem se omylem stala podnikatelkou v cestovním ruchu
Číst více
- Jak probíhalo naše táborové léto 2026?
Liška v táboře, vlastní Wi-Fi v kufru a utajená žádost o ruku?!
Číst více
- 15.dubna 2026 – LETNÍ TÁBORY JSOU PLNÉ!
Rozhodli jsme se jít cestou kvality, nikoliv kvantity. Naší prioritou zůstává individuální přístup.
Číst více
- Jak fungují naše tábory? Přečtěte si, než se přihlásíte
Více zaměření na jednom místě, individuální přístup a společné zážitky. Přečtěte si, jak to u nás funguje.
Číst více